Vybrané

postheadericon Kultura, jazyk, národní jídla

Národní jídla a jazyk

Lotyština patří do takzvaných baltských jazyků, což je větev indoevropské jazykové rodiny. Baltské jazyky jsou blízké slovanským jazykům. Lotyština patří spolu s Litevštinou do tzv. severní skupiny. Spisovná podoba tohoto jazyka se vyvinula ze středolotyšského dialektu. Na západě a východě země se mluví jazykem s trošku odlišným dialektem. Při své gramatické reformě převzala Lotyština z češtiny čárky a háčky.

 Kultura, jazyk, národní jídlaNárodními jídly jsou “putra”, což je jakási kaše zahuštěná kyselým mlékem a “kaposti”, vařené zelí doplněné další zeleninou. Jako příloha se zde jedly hodně brambory a to i místo pečiva. Vaří se zde též pivo, které ovšem nedosahuje českých kvalit. Nejznámější značkou je Aldaris. Největší kuriozitou je ovšem Rižské černé pivo zvané Balzám. Tento hustý, jako uhel černý nápoj se v Lotyšsku vyrábí od roku 1755. Recept na jeho výrobu je přísně střeženým tajemstvím. Jedněmi z mnoha ingrediencí jsou například zázvor, dubová kůra, sušená pomerančová kůra a koňak.

jedlo kaposti Kultura, jazyk, národní jídlaPopulární jsou zde uzená jídla, hlavně ryby, z dalších produktů bychom mohli jmenovat mléčné výrobky a vajíčka. Uzené flundry, úhoři, herinkové a sardinky jsou hlavní součástí národní stravy. Mezi speciality patří i “piragi”, což je paštika plněná cibulí a slaninou. V některých oblastech narazíte na šťovíkovou polévku s vařeným vepřovým, cibulí, brambory a ječmenem. V létě a na podzim jsou oblíbené koláče z lesních plodů. Známý je například Alexandrův dort, což je dort plněný malinami nebo brusinkami.

Lotyšská literatura či hudba není mezinárodně moc známá. Literatura vznikla na folklórních základech. Známé jsou lidové písně zvané “Dainy” (srovnávané s japonskými Haiku). Vlastní psaná literatura se rozvinula v 19. století vlnou obrozenecké generace. Poté již literatura prochází normálním evropským vývojem. Pod vládou SSSR nastává opět útlum a povoleni jsou pouze režimem schválení autoři.

Lotyšská literatura

Nejstarším textem je latinská “Livonská kronika” Jindřicha Lotyšeje ze začátku 13. století. Z autorů starolotyšského písemnictví, které datujeme do 16. až 18. století, převážně německého původu vynikli G. Manzel (1593-1654), G. Stender (1714-1796), který v roce 1796 vydal první lotyšskou encyklopedii, a německy píšící G. Merkel (1769-1850).

Na ně na začátku 19. století navázali tzv. starolotyšové (I. Neredzîgais, 1783-1828). V polovině 19. století vznikalo národní obrození, tzv. mladolotyši, zprvu osvícenské, později romanticky orientované (J. Ulunâns, 1832-1864; A. Kronvalds, 1837-1875; F. Brîvzemnieks, 1846-1907 a jiní). Vynikli zejména básník-buřič Auseklis (vl. jm. M. Krogzemis, 1850-1879), dále sběratel písní K. Barons (1835-1923), z nich přeložil A Hejduk své Lotyšské motivy, a A. Pumpurs (1841-1902), autor lotyšského národního eposu “Láčplésis” (česky Souboj nad propastí).

K vrcholům psychologického realismu patří prozaické a dramatické dílo R. Blaumanise a A. Brigaderové. Koncem 19. a začátkem 20. století v hnutí Jauna strâva (Nový směr) nastoupila lotyšská moderna, novoromantičtí básníci Aspazia, Rainis, Pludonis, Skalbe, Poruks, Barda a jiní. Rozvíjela se realistická próza.

Po vzniku Lotyšské republiky (1918-1940) své dílo dovršili Aspazia, Rainis, Pludonis a Skalbe. V próze vynikli lyrický J. Jaunsudrabinňš, humorista Ezerinňš. Zejména však E. Virza. Z avantgardních básníků bychom mohli vyzdvihnout A. Čakse či A. Skujinňovou. Sociální prózu psal V. Lácis. Z početné skupiny spisovatelů působících v bývalé SSSR, téměř všichni byli za Stalina popraveni, vynikl L. Leicens. Po okupaci mnozí spisovatelé odešli do exilu (USA, Německo, Švédsko). K nejvýznamějším patří básník A. Eglitis, prozaikové J. Jaunsudrabinňš, Skalbe, dramatik M. Ziverts. Obětmi okupace se stali A. Grins a E. Virze. Za stalinismu (1940-1956) literatura stagnovala, v 60. letech se opět začala rozvíjet. V poezii vynikali např. I. Ziedonis nebo V. Belšericová. V dramatu mj. G. Priede.

Lotyšské divadlo

První divadelní představení bylo pořádáno v roce 1205 německými misionáři. V 16. a 17. století byla uváděna latinská školská dramata. V 17. a 18. století zde působila řada německých divadelních společností. V 60. letech 18. století vznikl v Rize první stálý divadelní soubor, v roce 1782 byla postavena první divadelní budova. V 50. letech byla založena ruská divadla v Daugavpilsu, v roce 1883 v Rize.

V roce 1868 se konalo první divadelní představení v lotyšském jazyce. V 70. letech byl založeno ochotnický divadelní soubor, který se stal základem první profesionální lotyšské scény – Rižského lotyšského divadla (1870-1918), v čele s A. Alunânsem. Z dramatiků vynikli R. Blaumanis a J. Rainis. V roce 1902 vzniklo v Rize Nové lotyšské divadlo. Rok 1921 datuje vznik Národního divadla. V roce 1948 byl založen Lotyšský divadelní institut. Svou tvorbou k rozvoji lotyšského divadla přispěli dramatikové V. Lâcis, G. Friede a režisér A. Šapiro.

Lotyšská hudba

Lidová hudba byla původně jednohlasá, později dvou až tříhlasá. Písně měly převážně lyrický ráz, oblíbená byla deklamovaná epika a nástroj zvaný “kokle”. V oblasti umělé hudby převažovala od 13. století katolická a od 16. století protestantská církevní hudba. Na přelomu 17. a 18. století působil v Mitavě (nyní Jelgava) dvorní orchestr. Od 18. století se v Rize rozvíjelo varhaní umění. V roce 1760 byla založena Rižská hudební společnost a v roce 1782 bylo otevřeno první německé operní divadlo. V letech 1837-39 zde dokonce působil jako dirigent R. Wagner.

Od poloviny 19. století nastává rozvoj lotyšské profesionální hudby, zejména sborové. Od roku 1837 byly pořádány lotyšské Svátky písní. Od 80. let 19. století byly uváděny opery, sinkspiely a operety v lotyšském jazyce. V roce 1919 bylo založeno Lotyšské národní divadlo a národní opera. Zakladateli lotyšské národní hudby byli Andrej Jurjâns (1856-1922) a Jazep Vitol (1863-1948). V roce 1919 byla založena lotyšská konzervatoř, v roce 1926 byl vytvořen rozhlasový symfonický orchestr a od roku 1941 působí státní filharmonie. Pokračuje tradice pěveckých festivalů, které se od roku 1960 nazývají Svátky písní a tanců.

Lotyšské výtvarné umění

Rozentals Alksna portrets Kultura, jazyk, národní jídlaVývoj probíhal v těsné souvislosti s uměním Litvy a Estonska. Vycházelo zejména z lidové tvorby. Oděvy, nářadí, keramika a šperky byly zdobeny geometrickým ornamentem. Později umění navázalo na severoněmecké, polské a nizozemské vlivy. V 19. století umělci usilovali o vlastní národní výraz (Adam Alksnis, 1864-1897; Janis Rozentals, 1866-1916, scény z venkovského života a portréty). Karlis Rudevicz, nejvýznačnější osobnost lotyšské cikánské komunity, je znám pro své úderné malby inspirované cikánskými legendami. V současné době se uplatňují moderní evropské směry.

Lotyšská kinematografie

První filmy se promítaly v Rize v roce 1895. Od počátku 20. století zde vznikaly i první stálá kina. Prvním lotyšským filmem byl reportážní film o Lotyšsku, který se natočil roku 1910. Prvním hraným snímkem byl film “Kde je pravda?” (1914). Se vznikem studia Latvju films začátkem 20. let byla zahájena produkce hraných filmů. V roce 1940 bylo založeno Rižské filmové studio, kde natočili první filmy, podle děl lotyšských autorů, ruští režizéři Alexandr Ivanov (1898-1984), Julij Rajzman (*1903) a Leonid Lukov (1909-1964).

Národní tvorbu rozvinuli zejména Varis Kruminč (*1931, z díla např. “Syn rybáře”), Leonidse Leimanis (*1913, “Edgar a Kristina”), Aleksandr Leimanis (*1913, “Tajná armáda”, “Služebníci ďábla”) a mnozí další. V 70. a 80. letech zaujali zvláště Rolands Kalniňš (*1922, “Ceplisova aféra”), Gunars Cilinskis (*1931, “Sonáta nad jezerem”) a Aloizs Brenčs (*1933, psychologické kriminální filmy “Šach královně briliantů”, “Klíče od ráje”). Častými náměty filmů je život rybářů, námořníků a obyvatel vesnických samot. Vysokou úroveň mají dokumentární filmy, např. Uldise Brauna (*1932) a Hercse Franka (*1926). V Rižském studiu vzniká ročně pět hraných, 35 dokumentárních a tři animované filmy.

Česko-lotyšské kulturní vztahy

Úzký vztah lotyšské a české kultury se odvíjí už od 1. pol. 18. století, kdy ve Vidzemsku začalo působit hnutí následníků Komenského Jednoty bratrské. Dokladem vzájemných vztahů za národního obrození je báseň Jurise Alunánse Nevis slinkojot un pústot z roku 1859, která byla zhudebněna a stala se druhou lotyšskou hymnou. Její původní autor byl dlouho neznámý. Ve 20. letech 20. století se prokázalo, že jím byl F. L. Čelakovský, který byl mimo jiné zakladatelem čelské baltistiky. Atis Kronvalds doporučil roku 1874 reformu pravopisu podle českého vzoru. Od konce 19 st. se lotyšským jazykem a písněmi dainami zabýval jazykovědec Josef Zubatý, pozdější prezident české akademie věd a předseda česko-lotyšské společnosti.

V letech 1918-20 bránili československé legie spolu s lotyšskými střelci sibiřskou magistrálu proti bolševikům.

K nebývalé kulturní spolupráci docházelo ve 20. a 30. letech. Českou literaturu překládala M. Grimmová. Největší úspěch slavily Osudy dobrého vojáka Švejka, které vyšly lotyšsky 8x. Švejk se také objevil v lotyšských divadlech a v loutkovém divadle. V Československu byl nejznámější Jánis Rainis, který se zajímal o českou kulturu, navštívil Prahu a dopisoval si s Bezručem. Na Karlově univerzitě se díky R. Parolkovi studuje obor lotyština.

Leave a Reply

Lotyšská republika

Lotyšsko se znovu osamostatnilo od Sovětského svazu v roce 1991. Nachází se na pobřeží Baltského moře jako rovinatá země s velkými lesy, které zásobují stavebnictví a papírenský průmysl dřevem. Jeho příroda je bohatá na volně žijící druhy zvěře. Lotyšsko vyrábí i spotřební zboží, textilní výrobky a stroje. Země přitahuje turisty z celé Evropy.

Z etnického hlediska tvoří obyvatelstvo na 59% Lotyši a 29% Rusové, přičemž více než třetina lidí žije v hlavním městě Riga. Riga, založená v roce 1201, je s počtem obyvatel 730 000 největším městem všech tří baltských států. Její Socha svobody je díky své výšce 43 metrů jedním z nejvyšších monumentů v Evropě.